ZPÁTKY DOMŮ 

V domácí hospicové péči jsem přijela k paní, která sdělovala, že chce už zemřít a zároveň má strach, bojí se být sama, manžel musí být stále u ní.

Zeptala jsem se jí, zda pocit osamění zná z dětství?

Rozplakala se, že prý ano, že maminka se k ní nechovala hezky, často ji fyzicky trestala.

Požádala jsem pacientku, aby se vrátila do domu kde vyrůstala a vzala tu malou na bezpečné místo, které pro ni vytvoří.

Bylo obdivuhodné sledovat s jakým odhodláním pacientka ve stavu odcházení, dokázala procházet těmito obrazy.

Vytvořila bezpečné místo a slibila té malé, že tu bude pro ni.

Pak jsem ji požádala, aby nechala přijít do zahrady průvodce, který ji bude provázet na nynější cestě.

Paní se rozplakala, spatřila svoji mrtvou babičku, u které vždy cítila péči, když tam pro ni matka nebyla.

Požádala jsem pacientku, aby babičku poprosila o provázení na cestě, kde teď je.

Babička souhlasila a pacientka se uklidnila, její vnitřní moudrost ji poslala toho nejkompetentnějšího průvodce.

Ve chvílích, kdy tělo odchází, vzniká prostor pro duši. V případě této ženy se podařilo vrátit se k dětské bolesti, ošetřit ji a dostat do kontaktu s obrazem babičky, který nesl kvality péče, laskavosti i někoho, kdo již umíráním prošel.