DOPIS Z NEBE

Při své práci v Hospici svatého Lazara si občas vytvářím nástroje, které mohou pomoci provést umírající odcházením a pozůstalé truchlením. Jedním z nástrojů je DOPIS Z NEBE.

Můj milý, moje dráha,

vidím tě jak pláčeš, jak bojuješ, jak se směješ, jak tvoříš.

Vidím tě a zůstávám v klidu ať se děje cokoliv, protože už vím, že vše je láska.

Už netoužím, netrpím, nezávidím, vždyť sám jsem vším.

Ještě se trápíš, že něco mělo být jinak? Že ses měl/a víc snažit, něco neudělat nebo naopak udělat? Vyslovit?

Není co odpouštět, vše je tak, jak má být a co bylo, mělo se stát. Děkuji ti.

A pak je tu tvůj strach ze smrti.

Smrt není zlá a umřít není strašné.

Bláhový/á jen se vrátíš odkud jsi přišel, požehnaný do požehnání, láska do lásky.

Až přijde smrt usmívej se, roztáhni křídla a vzlétni, proměň se v kapku a staň se řekou, buď listem a nech se nést větrem, tmou co promění se ve světlo když svítá.

Ale teď ještě chvíli žij.

A jaký vzkaz z nebe byste potřebovali, chtěli dostat vy?