DĚTI A SMRT 

Doprovázení dětí, kterým někdo umírá či zemřel, jsou součástí práce v hospici.

1. Holčička, které umírala maminka, přišla s babičkou.

Než jsme šly za maminkou do pokoje, popsala jsem ji jak to tam vypadá, jak vypadá maminka a mluvily jsme o tom, co ona ví o maminky nemoci.

Když jsme přišly do pokoje, nabídla jsem, že může mamince říct to, co by jí řekla, kdyby maminka odjížděla na dalekou cestu.

" Mami, ať se ti tam líbí."

2. Chlapce, kterému umírala babička, která pro něj byla pečující osobou, jsem nechala nakreslit obrázek, který nám pomohl porozumět, co chlapec prožívá.

Na obrázku byl příběh dítěte, které dal dospělák na strom a odešel. Dítě nedokázalo seskočit, vylezlo výš a zavolalo: pomooooc. Dospělák se vrátil, přistavil žebřík a řekl: už to nedělej.

Ptala jsem se chlapce, co by on potřeboval od dospěláka namísto věty: už to nedělej?

"Potřebuji, aby jsi už neodcházel."

Díky tomu jsme mohli mluvit o strachu z opuštění, o osobách v jeho životě, na které se nyní může obracet, i o schopnosti říct si o pomoc.

3. S dítětem, kterému umíral blízký člověk, jsme pomocí pastelek pojmenovávali pocity, které nyní má a přiřazovali jim barvy.

Hnědou chlapec spojil s obavami. Čeho se obáváš? "Že už to nikdy nebude jako dřív."

Žlutá pak poskytla povídání o jistotách, které zůstanou a o tom co mu přináší radost bez ohledu na blízkost druhého člověka.

Děti vědí, jsou intuitivní a rozumí... Nepodceňuj je, nezachráňuj je, jen vytvoř prostor klidu a bezpečí pro jejich otázky a pocity.